Kulturista, lektor posilovacích a tanečních hodin, mezinárodně uznávaný tanečník.

Motto: "Look to the light!"

Při sportu jsem jak ryba ve vodě. Bavilo mě všechno. Pamatuju si, jak jsem se plížil o půlnoci z postele, abych mohl sledovat finále olympiády v gymnastice, to bylo v roce 1972. Hrdinkou těch her byla Olga Korbut.
Nebylo mi ještě ani šest a už jsem byl sportem natolik uchvácen, že jsem riskoval přistižení. Motivoval mě Mohamed Ali - nesporně světový šampion v boxu. Byl šampionem lidí a vyhrál jejich srdce i mysl, když mu byl odebrán jeho titul, protože nechtěl bojovat proti Vietnamu. O několik let později jej však získal zpět. Jeho sebevědomý, senzační styl šel proti pravidlům té doby, neb žil v době, kdy součástí amerických zákonů bylo vyloučení černých lidí ze "slušné" společnosti. Byl tady ale šampion, který se chlubil svými kořeny, silou a tradicemi. Stal se mluvčím za občanská práva a "Šampionem lidí", zvláště těch z černé komunity. Stal se i mým šampionem a já se odevzdal každému sportu s Ali v pozici mého vzoru...

Školní život
Školní docházka nebyla žádná legrace. Střední a tehdy nová vysoká škola chtěly ty nejlepší akademické výsledky souběžně s nejlepším sportovním výkonem. Odešel jsem ze školy s nejlepšími výsledky a jako kapitán školního týmu v pěti různých disciplínách. Otevřelo mi to dveře do atletického klubu. Škola nebyla ani liberální, ani radikální. Vlastně byla konzervativní. Museli jsme nosit celou dobu školní uniformy. Stejnokroje byly zrušeny, když mi bylo 14, ale naše škola v nich i nadále pokračovala. Umíněné děti byly se vším rychle hotové a lidská práva patřila mezi liché myšlenky, které se školou neměly nic společného. Nicméně soupeřivost ve sportu měla svůj dopad na každodenní život. Naučit se prohrávat s grácií a vyhrávat s důstojností je něco, čemu se musí každý atlet učit každý den, znova a znova.

Proč tanec?
Tanec byl brán jako "dívčí" záležitost. Kluci, kteří se angažovali do tance, byli považováni za homosexuály. Break dance to ale změnil. Stalo se vysloveně módní záležitostí dělat break dance a zvyšovalo to váš kredit na ulici. Vždycky jsem měl rád pantomimu a break dance najednou dovoloval mužům tancovat s mimickými a atletickými prvky. Víc a víc kluků se objevovalo na diskotanečních soutěžích, včetně mě. Pokračovalo to různými show, vystoupeními a prací v klubech. A pořád to pokračuje.
Pamatuji si setkání s jednou ženou při cestě vlakem. Zářila a právě dokončila svou taneční hodinu. Byla svěží, fit, a tak půvabná, že jsem ji nemohl přestat obdivovat, jak skvěle vypadá ve svých padesáti (jak jsem se mylně domníval). Skoro jsem spadl ze židle, když mi řekla, že je jí téměř osmdesát. Jestli tohle dokáže tanec, pak je to dostatečný důvod pro to, abych nikdy nepřestal...

Proč kulturistika?
Když jsem se přestěhoval do Londýna a začal pracovat jako sociální pracovník, znamenalo to konec soutěžení pro náš atletický klub. Bylo to jednoduše příliš daleko cestovat pořád tam a zpátky. Abych vyplnil čas a udržel se fit, začal jsem chodit do fitka, které bylo asi 50 m od mého bytu. Díky šťastné náhodě jsem potkal bývalého světového šampiona kulturistiky ze Španělska, který se stal mým trenérem. Takže jsem trénoval pětkrát týdně a o 12 týdnů později jsem se dostal na Prestižní Wimbledonský otevřený kulturistický šampionát. Nemohl jsem uvěřit tomu, že mě porotci ohodnotili jako druhého nejlepšího. Když odezněl šok, zjistil jsem, že další show je za 3 měsíce. Pro mě tím začal úplně nový život...